VANCOMYCIN KABI 500MG Prášek pro koncentrát pro infuzní roztok
Preskripční informace
Vykazovací limit
Režim výdeje
Doporučení
Specializace předepisujícího lékaře
Indikační omezení úhrady
Další informace
Název LP
Složení
Léková forma
Držitel registrace
Poslední aktualizace SmPC
Používejte aplikaci Mediately
Získávejte informace o léčivech rychleji.
Více než 36k hodnocení
SPC - VANCOMYCIN KABI 500MG
Intravenózní podání
Vankomycin je indikován ve všech věkových skupinách k léčbě následujících infekcí (viz body 4.2, 4.4
a 5.1):
-
komplikované infekce kůže a měkkých tkání (cSSTI)
-
infekce kostí a kloubů
-
komunitní pneumonie (CAP)
-
nozokomiální pneumonie (HAP), včetně ventilátorové pneumonie (pneumonie spojené s
umělou ventilací - VAP)
-
infekční endokarditida
Vankomycin je rovněž indikován ve všech věkových skupinách k perioperační antibakteriální profylaxi u pacientů, u nichž existuje vysoké riziko vzniku bakteriální endokarditidy a kteří podstupují velký chirurgický výkon.
Perorální podání
Vankomycin je indikován ve všech věkových skupinách k léčbě infekce způsobené bakterií Clostridium difficile (CDI) (viz body 4.2, 4.4 a 5.1).
Je nutno vzít v úvahu oficiální doporučení ke správnému používání antibakteriálních léčiv.
Dávkování
Kde je to vhodné, má být vankomycin podáván v kombinaci s jinými antibakteriálními léčivy.
Intravenózní podání
Iniciální dávka má být založena na celkové tělesné hmotnosti. Následující úpravy dávky mají být založeny na sérových koncentracích, aby bylo dosaženo cílových terapeutických koncentrací. Pro následující dávky a dobu podávání je nutno vzít v úvahu funkci ledvin.
Pacienti ve věku 12 let a starší
Doporučená dávka je 15 až 20 mg/kg těl. hm. každých 8 až 12 hodin (nesmí se překročit 2 g na jednu dávku).
U závažně nemocných pacientů může být použita nasycovací dávka 25–30 mg/kg těl. hm. pro usnadnění dosažení cílové udržovací koncentrace vankomycinu v séru.
Kojenci a děti ve věku od jednoho měsíce do 12 let:
Doporučená dávka je 10 až 15 mg/kg těl. hm. každých 6 hodin (viz bod 4.4).
Novorozenci narození v termínu (od narození do postnatálního věku 27 dnů) a předčasně narození novorozenci (od narození do předpokládaného data termínu narození plus 27 dnů)
Pro stanovení dávkovacího režimu pro novorozence je nutné vyžádat radu lékaře zkušeného v léčbě novorozenců. Jeden možný způsob dávkování vankomycinu u novorozenců je uveden v následující tabulce: (viz bod 4.4)
| PMA (týdny) | Dávka (mg/kg) | Interval podávání (hod) |
| <29 | 15 | 24 |
| 29-35 | 15 | 12 |
| >35 | 15 | 8 |
PMA: (postmenstruační věk - [doba, která uplynula od prvního dne poslední menstruace do porodu (gestační věk) plus doba, která uplynula po porodu (poporodní věk)]).
Perioperační profylaxe bakteriální endokarditidy ve všech věkových skupinách
Doporučená dávka je iniciální dávka 15 mg/kg před zahájením anestezie. V závislosti na trvání chirurgického výkonu může být vyžádána druhá dávka vankomycinu.
Trvání léčby
Tabulka níže ukazuje navrhované trvání léčby. V jednotlivém případě musí být trvání léčby přizpůsobeno typu a závažnosti onemocnění a individuální klinické odpovědi.
| Indikace | Trvání léčby |
| Komplikované infekce kůže a měkkých tkání - Bez nekrotizace - Nekrotizující |
7 až 14 dnů 4 až 6 týdnů* |
| Infekce kostí a kloubů | 4 až 6 týdnů** |
| Komunitní pneumonie | 7 až 14 dnů |
| Nozokominální pneumonie, včetně ventilátorové pneumonie | 7 až 14 dnů |
| Infekční endokarditida | 4 až 6 týdnů*** |
* Pokračujte až do doby, kdy není nutné další chirurgické vyčištění rány, pacient se klinicky zlepšil a je afebrilní nejméně po dobu 48 až 72 hodin.
** Delší trvání perorální supresivní léčby musí být zváženo u infekcí kloubní náhrady.
*** Trvání a nutnost kombinované léčby je založena na typu chlopně a (mikro)organismu.
Zvláštní populace
Starší pacienti
Mohou být potřebné nižší udržovací dávky vzhledem k poklesu funkce ledvin závislém na věku.
Porucha funkce ledvin
U dospělých a pediatrických pacientů s poruchou funkce ledvin je třeba věnovat pozornost spíše počáteční startovací dávce následované minimálními hladinami vankomycinu v séru než plánovanému dávkovacímu schématu, zvláště u pacientů s těžkou poruchou funkce ledvin nebo u těch, kteří podstupují léčbu nahrazující funkci ledvin (renal replacement therapy - RRT) vzhledem k mnoha proměnným faktorům, které u nich mohou ovlivnit hladiny vankomycinu.
U pacientů s lehkou nebo středně těžkou poruchou funkce ledvin se počáteční dávka nesmí snižovat. U pacientů s těžkou poruchou funkce ledvin je vhodnější raději prodloužit interval mezi podáním než podávat nižší denní dávky.
Musí se věnovat odpovídající pozornost souběžnému podávání léčivých přípravků, které mohou snížit clearance vankomycinu a/nebo zesílit jeho nežádoucí účinky (viz bod 4.4).
Vankomycin je špatně dialyzovatelný intermitentní hemodialýzou. Nicméně použití membrán s vysokou propustností (high-flux) a kontinuální léčby nahrazující funkci ledvin (continuous renal replacement therapy - CRRT) zvyšuje clearance vankomycinu a obecně vyžaduje náhradní dávku (obvykle po hemodialýze v případě intermitentní hemodialýzy).
Dospělí
Úprava dávky u dospělých pacientů může být založena na odhadované rychlosti glomerulární filtrace (eGFR) podle následujícího vzorce:
Muži: [tělesná hmotnost (kg) x 140 - věk (roky)]/ 72 x sérový kreatinin (mg/dl)
Ženy: 0,85 x hodnota vypočtená podle výše uvedeného vzorce.
Obvyklá počáteční dávka pro dospělé pacienty je 15 až 20 mg/kg, má být podána každých 24 hodin u pacientů s clearance kreatininu mezi 20 až 49 ml/min. U pacientů s těžkou poruchou funkce ledvin (clearance kreatininu nižší než 20 ml/min) nebo u pacientů na léčbě nahrazující funkci ledvin, odpovídající načasování a velikost následných dávek ve velké míře závisí na způsobu RRT a má být založeno na nejnižších sérových hladinách vankomycinu a na reziduální funkci ledvin (viz bod 4.4). V závislosti na klinické situaci se musí zvážit pozdržení další dávky po dobu čekání na výsledky stanovení hladin vankomycinu.
U kriticky nemocných pacientů s poruchou funkce ledvin počáteční nasycovací dávka (25 až 30 mg/kg) nemá být snižována.
Pediatrická populace
Úprava dávky u pediatrických pacientů ve věku 1 rok a starších může být založena na odhadované rychlosti glomerulární filtrace (eGFR) pomocí revidovaného Schwartzova vzorce:
eGFR (ml/min/1,73m2) = (výška cm x 0,413)/ sérový kreatinin (mg/dl)
eGFR (ml/min/1,73m2) = (výška cm x 36,2)/ sérový kreatinin (µmol/l)
Pro novorozence a kojence ve věku do 1 roku je potřeba vyhledat radu odborníka, protože revidovaný Schwartzův vzorec u nich nelze aplikovat.
Orientační doporučení dávkování pro pediatrickou populaci jsou uvedena v tabulce níže a sledují ty samé principy jako u dospělých pacientů.
| GFR (ml/min/1,73 m2) | i.v. dávka | Frekvence |
| 50-30 | 15 mg/kg | po 12 hodinách |
| 29-10 | 15 mg/kg | po 24 hodinách |
| < 10 | 10-15 mg/kg | Opakovaná dávka na základě hladin* |
| Intermitentní hemodialýza | ||
| Peritoneální dialýza | ||
| Kontinuální terapie nahrazující funkci ledvin | 15 mg/kg | Opakovaná dávka na základě hladin* |
* Odpovídající časování a velikost následných dávek ve velké míře závisí na způsobu RRT a má být založeno na sérových hladinách vankomycinu získaných před podáním dávky a na reziduální funkci ledvin. V závislosti na klinické situaci se musí zvážit pozdržení další dávky po dobu čekání na výsledky stanovení hladin vankomycinu.
Porucha funkce jater
U pacientů s poruchou funkce jater není zapotřebí žádná úprava dávky.
Těhotenství
U těhotných žen mohou být potřebné signifikantně vyšší dávky pro dosažení terapeutických sérových koncentrací (viz bod 4.6).
Obézní pacienti
U obézních pacientů musí být úvodní dávka individuálně upravena podle celkové tělesné hmotnosti jako u neobézních pacientů.
Perorální podání
Pacienti ve věku 12 let a starší
Léčba infekce vyvolané bakterií Clostridium difficile (CDI)
Doporučená dávka vankomycinu je 125 mg každých 6 hodin po dobu 10 dní u první epizody nezávažné infekce způsobené bakterií Clostridium difficile (CDI). Tato dávka může být zvýšena až na 500 mg každých 6 hodin po dobu 10 dní v případě závažného nebo komplikovaného onemocnění. Maximální denní dávka nemá přesáhnout 2 g.
U pacientů s mnohočetnými rekurencemi infekce se má zvážit léčba probíhající epizody CDI vankomycinem 125 mg čtyřikrát denně po dobu 10 dní následovaná buď snížením dávky, tj. postupně snižovanou dávkou až na 125 mg denně, nebo pulsním režimem, tj. 125-500 mg/den každé 2-3 dny po dobu nejméně 3 týdnů.
Novorozenci, kojenci a děti ve věku do 12 let
Doporučená dávka vankomycinu je 10 mg/kg perorálně každých 6 hodin po dobu 10 dnů. Maximální denní dávka nemá přesáhnout 2 g.
Může být nutné přizpůsobit délku léčby vankomycinem klinickému průběhu u jednotlivých pacientů. Kdykoliv je to možné, má být ukončena léčba antibakteriálním léčivem podezřelým ze zapříčinění CDI. Má být zahájeno odpovídající doplnění tekutin a elektrolytů.
Monitorování sérových koncentrací vankomycinu
Frekvence monitorování léčivého přípravku (therapeutic drug monitoring - TDM) je potřeba individualizovat na základě klinické situace a odpovědi na léčbu, v rozmezí od denních vzorků, které mohou být vyžadovány u některých hemodynamicky nestabilních pacientů, až po vzorky nejméně jednou týdně u stabilních pacientů, vykazujících terapeutickou odpověď. U pacientů s normální funkcí ledvin má být sérová hladina vankomycinu monitorována druhý den léčby těsně před podáním další dávky.
U pacientů s intermitentní hemodialýzou mají být hladiny Vankomycinu obvykle vyšetřeny před hemodialýzou.
Po perorálním podání se má provádět monitorování sérových hladin vankomycinu u pacientů se zánětlivým střevním onemocněním (viz bod 4.4).
Minimální terapeutické hladiny vankomycinu v krvi mají normálně být 10-20 mg/l, v závislosti na místě infekce a citlivosti patogenu. Klinickými laboratořemi jsou obvykle doporučovány nejnižší hladiny 15-20 mg/l, aby lépe pokryly patogeny klasifikované jako citlivé s MIC ≥1 mg/l (viz body 4.4 a 5.1).
Metody založené na modelech mohou být užitečné v předpovědi individuálního dávkovacího režimu pro dosažení odpovídající AUC. Přístup založený na modelu může být užitečný jak pro výpočet personalizované úvodní dávky, tak pro úpravu dávky založené na výsledcích TDM (viz bod 5.1).
Způsob podání
Intravenózní podání
Intravenózní vankomycin je obvykle podáván jako intermitentní infuze a dávkovací doporučení uvedená v tomto bodě pro intravenózní podání odpovídají tomuto typu podání.
vankomycin se musí podávat pouze pomalou intravenózní infuzí v trvání nejméně jedné hodiny nebo rychlostí nejvýše 10 mg/min (podle toho, co je delší) jež je dostatečně naředěna (nejméně 100 ml na 500 mg nebo nejméně 200 ml na 1000 mg) (viz bod 4.4).
Pacienti, jejichž příjem tekutin musí být omezen, mohou rovněž dostat roztok 500 mg/50 ml nebo 1000 mg/100 ml, ačkoliv riziko nežádoucích účinků vyvolaných infuzí může být u těchto vyšších koncentrací zvýšeno.
Kontinuální infuze vankomycinu může být zvážena, např. u pacientů s nestabilní clearance vankomycinu.
Perorální podání
Obsah lahviček pro parenterální podání může být po rekonstituci použit k podání pacientovi i ve formě pití, nebo nasogastrickou sondou.
Do roztoku lze těsně před podáním přidat běžné ochucovací sirupy ke zlepšení chuti roztoku. Pokyny k rekonstituci/ředění léčivého přípravku před podánímviz bod 6.6.
Hypersenzitivita na léčivou látku (viz bod 4.4)
Vankomycin nesmí být podáván intramuskulárně vzhledem k riziku nekrózy v místě podání.
Hypersenzitivní reakce
Jsou možné závažné a ojediněle fatální hypersenzitivní reakce (viz body 4.3 a 4.8). V případě hypersenzitivních reakcí se musí léčba vankomycinem okamžitě ukončit a musí být zahájena neodkladná opatření.
U pacientů používajících vankomycin po dlouhé časové období nebo souběžně s jinými přípravky, které
mohou způsobit neutropenii nebo agranulocytózu, má být v pravidelných intervalech monitorován počet leukocytů. Všem pacientům, kterým je podáván vankomycin, mají být prováděna pravidelná hematologická vyšetření, analýza moči a testy jaterních a renálních funkcí.
Vankomycin se má používat s opatrností u pacientů s alergickými reakcemi na teikoplanin, protože se může objevit zkřížená hypersenzitivita, včetně fatálního anafylaktického šoku.
Spektrum antibakteriální aktivity
Vankomycin má spektrum antibakteriální aktivity omezeno na grampozitivní organismy. Není vhodný k použití jako samostatné léčivo pro léčbu některých typů infekcí, pokud není patogen již určen a není známo, že je citlivý, anebo je vysoké podezření, že nejpravděpodobnější patogen či patogeny jsou vhodné pro léčbu vankomycinem.
Racionální použití vankomycinu má brát v úvahu bakteriální spektrum aktivity, bezpečnostní profil a standard antibakteriální léčby pro léčbu jednotlivého pacienta.
Ototoxicita
Ototoxicita, která může být přechodná nebo trvalá (viz bod 4.8) byla hlášena u pacientů s předcházející hluchotou, kteří dostávali vysoké intravenózní dávky, nebo kteří byli souběžně léčeni jiným ototoxickým přípravkem jako jsou aminoglykosidy. Vankomycinu je potřeba se vyhnout rovněž u pacientů s předcházející ztrátou sluchu. Hluchotě může předcházet tinitus. Zkušenosti s jinými antibiotiky naznačují, že hluchota může být progredující navzdory přerušení léčby. Pro snížení rizika ototoxicity mají být pravidelně hodnoceny krevní hladiny a doporučuje se pravidelné monitorování sluchových funkcí.
K poškození sluchu jsou obzvláště náchylní starší pacienti. Monitorování vestibulárních a sluchových funkcí u starších pacientů má být prováděno během léčby a po léčbě. Je potřeba se vyhnout souběžnému nebo následnému podání jiných ototoxických látek.
Kardiovaskulární a cerebrovaskulární účinky
U pacientů léčených vankomycinem byly hlášeny případy Kounisova syndromu. Kounisův syndrom byl definován jako kardiovaskulární příznaky sekundární k alergické nebo hypersenzitivní reakci spojené se zúžením koronárních tepen a potenciálně vedoucí k infarktu myokardu.
Reakce související s infuzí
Rychlé podání bolusu (např. během několika minut) může být spojeno s vystupňovanou hypotenzí (včetně šoku a vzácněji srdeční zástavy), reakcí podobné odpovědi na histamin a makulopapulózní nebo erytematózní vyrážkou („syndrom rudého muže” nebo „syndrom rudého krku”). Vankomycin má být podán v pomalé infuzi v naředěném roztoku (2,5 až 5,0 mg/ml) rychlostí ne vyšší než 10 mg/min a po dobu nejméně 60 minut, aby se zabránilo reakcím spojeným s rychlou infuzí. Zastavení infuze obvykle vede k rychlému vymizení těchto reakcí.
Frekvence reakcí vztahujících se k infuzi (hypotenze, zrudnutí, erytém, kopřivka a svědění) se zvyšuje při souběžném podání anestetik (viz bod 4.5). To může být omezeno podáním vankomycinu infuzí po dobu nejméně 60 minut, před uvedením do anestezie.
Reakce se vztahem k místu podání
U mnoha pacientů dostávajících vankomycin intravenózně se mohou objevit bolest a tromboflebitida, a mohou být příležitostně závažné. Frekvence a závažnost tromboflebitidy může být minimalizována pomalým podáním léčivého přípravku jako naředěného roztoku (viz bod 4.2) a pravidelnou změnou míst infuze.
Účinnost a bezpečnost vankomycinu nebyly stanoveny pro intratekální, intralumbální a intraventrikulární cesty podání.
Nefrotoxicita
Vankomycin má být podáván s opatrností u pacientů s poruchou funkce ledvin, včetně anurie, jelikož možnost rozvoje toxických účinků je mnohem vyšší při prodloužených vysokých koncentracích v krvi. Riziko toxicity je zvýšeno vysokými koncentracemi v krvi nebo prodlouženou léčbou.
Pravidelné monitorování hladin vankomycinu v krvi je indikováno při léčbě vysokou dávkou a při dlouhodobém podávání, zvláště u pacientů s poruchou funkce ledvin nebo poruchou sluchu, stejně tak jako při souběžném podávání nefrotoxických nebo ototoxických léčiv (viz bod 4.2 a bod 4.5).
Pediatrická populace
Současná doporučená intravenózní dávkování pro pediatrickou populaci, zejména pro děti ve věku do 12 let, mohou vést k subterapeutickým hladinám vankomycinu u podstatného počtu dětí. Nicméně bezpečnost zvýšeného dávkování vankomycinu nebyla patřičně hodnocena a všeobecně nemohou být doporučeny dávky vyšší než 60 mg/kg/den.
Vankomycin má být podáván se zvláštní opatrností u předčasně narozených novorozenců a mladších kojenců, vzhledem k nezralosti ledvin a možnému zvýšení sérových koncentrací vankomycinu. Proto musí být u těchto dětí pozorně monitorovány krevní koncentrace vankomycinu. Souběžné podání vankomycinu a anestetik bylo u dětí spojeno s erytémem a zarudnutím podobným histaminové reakci. Podobně souběžné použití s nefrotoxickými léčivy jako aminoglykosidová antibiotika, NSAID (např.
ibuprofen pro uzávěr zjevného ductus arteriosus) nebo amfotericin B, je spojeno se zvýšeným rizikem
nefrotoxicity (viz bod 4.5), a proto je indikováno častější monitorování sérových hladin vankomycinu.
Použití u starších pacientů
Přirozený pokles glomerulární filtrace s přibývajícím věkem může vést ke zvýšeným sérovým
koncentracím, jestliže dávka není upravena (viz bod 4.2).
Interakce s anestetiky
Anestetiky vyvolaná deprese myokardu může být vankomycinem zesílena. Během anestezie musí být dávka dobře naředěna a podávána pomalu za pečlivého monitorování srdce. Změny polohy mají být odloženy, dokud infuze není dokončena, pro umožnění posturální adaptace (viz bod 4.5).
Pseudomembranózní enterokolitida
V případě závažného přetrvávajícího průjmu se musí vzít v úvahu možnost pseudomembranózní enterokolitidy, která by mohla být život ohrožující (viz bod 4.8). Nesmí se podávat antidiaroika.
Superinfekce
Prodloužené podávání vankomycinu může mít za následek přerůstání necitlivých organismů. Nezbytné je pozorné sledování pacienta. Jestliže se během léčby objeví superinfekce, mají být přijata odpovídající opatření.
Závažné kožní nežádoucí reakce (SCAR)
Závažné kožní nežádoucí reakce (SCAR), včetně Stevensova-Johnsonova syndromu (SJS), toxické epidermální nekrolýzy (TEN), lékové reakce s eozinofilií a systémovými příznaky (DRESS) a akutní generalizované exantematózní pustulózy (AGEP), které mohou být život ohrožující nebo fatální, byly hlášeny v souvislosti s léčbou vankomycinem (viz bod 4.8). Většina z těchto reakcí se objevila během několika dní až osmi týdnů po zahájení léčby vankomycinem.
Při předepisování léku mají být pacienti informováni o známkách a příznacích a pečlivě monitorováni s ohledem na možný výskyt kožní reakce. Pokud se objeví známky a příznaky naznačující tyto reakce, musí se vankomycin okamžitě vysadit a má být zvážena alternativní léčba. Pokud se u pacienta při léčbě vankomycinem vyvinula SCAR, nesmí být léčba vankomycinem nikdy znovu zahájena.
Poruchy oka
Vankomycin není registrován pro intrakamerální nebo intravitreální podání, včetně profylaxe
endoftalmitidy.
Po intrakamerálním nebo intravitreálním podání vankomycinu během nebo po operaci katarakty byla v jednotlivých případech pozorována hemoragická okluzivní vaskulitida retinálních cév (HORV), včetně trvalé ztráty zraku.
Perorální podání
Intravenózní podání vankomycinu není účinné pro léčbu infekcí způsobených bakterií Clostridium difficile. Pro tuto indikaci se vankomycin má podávat perorálně.
Testování na kolonizaci Clostridium difficile nebo stanovení toxinů se nedoporučuje u dětí mladších než 1 rok, vzhledem k vysokému poměru asymptomatické kolonizace, pokud není přítomen závažný průjem u dětí s rizikovými faktory stázy, jako Hirschsprungova choroba, operovaná anální atrezie nebo další závažné poruchy střevní motility. Vždy se má hledat alternativní etiologie a enterokolitida způsobená bakterií Clostridium difficile má být potvrzena.
Potenciál systémové absorpce
Absorpce může být zvýrazněna u pacientů se zánětlivými onemocněními střevní sliznice nebo s pseudomembranózní kolitidou vyvolanou bakterií Clostridium difficile. U těchto pacientů existuje riziko rozvoje nežádoucích účinků, zejména pokud je současně přítomna porucha funkce ledvin. Čím vyšší je stupeň poruchy funkce ledvin, tím vyšší je riziko rozvoje nežádoucích účinků spojených s parenterálním podáním vankomycinu. U pacientů se zánětlivým onemocněním střevní sliznice je nutné provádět sledování sérových koncentrací vankomycinu.
Nefrotoxicita
Je nutné opakované sledování renálních funkcí při léčbě pacientů s existující poruchou funkce ledvin nebo pacientů podstupujících souběžně léčbu aminoglykosidy nebo jinými nefrotoxickými léčivými přípravky.
Ototoxicita
Opakovaná vyšetření funkce sluchu mohou být nápomocná k minimalizaci rizika ototoxicity u pacientů s již existující ztrátou sluchu nebo u pacientů léčených souběžně ototoxickými léčivy, jako například aminoglykosidy.
Interakce s antiperistaltiky a s inhibitory protonové pumpy
Je nutné se vyhnout podání antiperistaltik a má být přehodnoceno podávání inhibitorů protonové pumpy.
Rozvoj bakteriální rezistence
Perorální podávání vankomycinu zvyšuje možnost vzniku vankomycin-rezistentních populací enterokoků v gastrointestinálním traktu. Vzhledem k tomu se doporučuje opatrné používání vankomycinu perorálně.
Současné podávání vankomycinu a anestetik bývá spojeno s erytémem, návaly podobnými reakcím na histamin a s anafylaktoidními reakcemi (viz bod 4.4).
Bylo referováno, že frekvence příhod vyvolaných infuzí se zvyšuje současným podáváním anestetik. Výskyt reakcí při infuzích lze snížit podáním vankomycinu infuzí trvající 60 minut před uvedením do anestezie. Při podávání během anestezie musí být dávky naředěny na koncentraci 5 mg/ml nebo nižší a musí být podávány pomalu za současného pečlivého sledování srdečních funkcí. Změny polohy pacienta je nutné oddálit do doby, než se dokončí podání infuze, aby se umožnila posturální adaptace.
Současné nebo následné systémové nebo lokální používání jiných potenciálně ototoxických nebo nefrotoxických látek, jako jsou amfotericin B, aminoglykosidy, bacitracin, polymyxin B, piperacilin/tazobaktam,kolistin, viomycin, cisplatina, kličková diuretika a NSAID, může zvýšit toxicitu vankomycinu, a je-li jejich podání nutné, je třeba je používat s opatrností a za pečlivého sledování pacienta (viz bod 4.4).
Perorální podání: je nutné zvážit ukončení podávání inhibitorů protonové pumpy a antiperistaltik, tak
jak je uvedeno v lokálních pokynech týkajících se infekce způsobené bakterií Clostridium difficile.
Těhotenství
Studie teratogenity byly provedeny při 5násobku lidské dávky u potkanů a u 3krát vyšší než lidské dávky u králíků a neodhalily žádné známky poškození plodu v důsledku vankomycinu. V kontrolované klinické studii byly hodnoceny potenciální ototoxické a nefrotoxické účinky vankomycin-hydrochloridu na děti, když byl lék podáván těhotným ženám kvůli závažným stafylokokovým infekcím, které komplikovaly intravenózní používání drog. Vankomycin-hydrochlorid byl nalezen v pupečníkové krvi. Nebyla zaznamenána žádná senzorineurální ztráta sluchu nebo nefrotoxicita způsobená vankomycinem. U jednoho dítěte, jehož matka dostávala vankomycin ve třetím trimestru, došlo k převodní ztrátě sluchu, kterou nelze připsat vankomycinu. Protože vankomycin byl podáván pouze ve druhém a třetím trimestru, není známo, zda způsobuje poškození plodu. Vankomycin má být podáván v těhotenství, pouze pokud je to nezbytně nutné, a hladiny v krvi mají být pečlivě sledovány, aby se minimalizovalo riziko fetální toxicity. Bylo však hlášeno, že těhotné pacientky mohou pro dosažení terapeutických sérových koncentrací vyžadovat výrazně zvýšené dávky vankomycinu.
Kojení
Vankomycin-hydrochlorid se vylučuje do mateřského mléka. Při podávání vankomycinu kojící ženě je třeba postupovat opatrně. Je nepravděpodobné, že by kojené dítě mohlo absorbovat značné množství vankomycinu ze svého gastrointestinálního traktu.
Fertilita
Nejsou k dispozici žádné údaje o účinku vankomycin-hydrochloridu na fertilitu zvířat.
Souhrn bezpečnostního profilu
V souvislosti s léčbou vankomycinem byly hlášeny závažné kožní nežádoucí reakce (SCAR), včetně Stevensova-Johnsonova syndromu (SJS), toxické epidermální nekrolýzy (TEN), lékové reakce s eozinofilií a systémovými příznaky (DRESS) a akutní generalizované exantematózní pustulózy (AGEP). (viz bod 4.4).
Nejčastějšími nežádoucími účinky jsou flebitida, pseudoalergické reakce a zrudnutí horní části trupu
(syndrom „rudého muže“) ve spojení s příliš rychlou intravenózní infuzí vankomycinu.
Parenterální přípravky pro perorální použití: Absorpce vankomycinu z gastrointestinálního traktu je zanedbatelná. Nicméně u závažných zánětů střevní sliznice, zvláště v kombinaci s renální insuficiencí, se mohou objevit nežádoucí účinky, které se objevují, pokud je vankomycin podáván parenterálně.
Tabulkový seznam nežádoucích účinků
V každé skupině frekvencí jsou nežádoucí účinky seřazeny sestupně podle klesající závažnosti.
Níže uvedené nežádoucí účinky jsou definovány s použitím vyjadřování frekvence a tříd orgánových systémů podle databáze MedDRA:
Velmi časté (≥ 1/10); časté (≥ 1/100 až < 1/10); méně časté (≥ 1/1 000 až < 1/100); vzácné (≥ 1/10
000 až < 1/1 000); velmi vzácné (< 1/10 000), není známo (z dostupných údajů nelze určit).
| Třída orgánových systémů | |
| Frekvence | Nežádoucí účinek |
| Poruchy krve a lymfatického systému: | |
| Vzácné | Reverzibilní neutropenie, agranulocytóza, eozinofilie, trombocytopenie, pancytopenie. |
| Není známo | Hemolytická anémie |
| Poruchy imunitního systému: | |
| Vzácné | Hypersenzitivní reakce, anafylaktické reakce |
| Poruchy ucha a labyrintu: | |
| Méně časté | Přechodná nebo trvalá ztráta sluchu |
| Vzácné | Vertigo, tinitus, závratě |
| Srdeční poruchy: | |
| Velmi vzácné | Srdeční zástava |
| Není známo | Kounisův syndrom |
| Cévní poruchy: | |
| Časté | Pokles krevního tlaku |
| Vzácné | Vaskulitida |
| Respirační, hrudní a mediastinální poruchy: | |
| Časté | Dyspnoe, stridor |
| Gastrointestinální poruchy: | |
| Vzácné | Nauzea |
| Velmi vzácné | Pseudomembranózní enterokolitida |
| Není známo | Zvracení, průjem |
| Poruchy jater a žlučových cest: | |
| Časté | Zvýšení hladiny alaninaminotransferázy, zvýšení hladinyaspartátaminotransferázy |
| Poruchy kůže a podkožní tkáně: | |
| Časté | Zrudnutí horní části trupu (“syndrom rudého muže”), exantém a zánět sliznice, svědění, kopřivka |
| Velmi vzácné | Exfoliativní dermatitida, Toxická epidermální nekrolýza (TEN),Stevensův-Johnsonův syndrom, lineární IgA bulózní dermatóza |
| Není známo | Léková reakce s eozinofilií a systémovými příznaky (DRESS syndrom),AGEP (akutní generalizovaná exantematózní pustulóza) |
| Poruchy ledvin a močových cest: | |
| Časté | Renální insuficience manifestovaná primárně jako zvýšené sérové hladinykreatininu a urey |
| Vzácné | Intersticiální nefritida, akutní selhání ledvin |
| Není známo | Akutní tubulární nekróza |
| Celkové poruchy a reakce v místě aplikace: | |
| Časté | Flebitida, zrudnutí horní části trupu a obličeje |
| Vzácné | Léková horečka, třes, bolest a svalové křeče hrudních a zádových svalů |
Popis vybraných nežádoucích účinků
Reverzibilní neutropenie obvykle začíná jeden týden nebo později po zahájení intravenózní léčby nebo
po celkové dávce vyšší než 25 g.
Během nebo krátce po podání rychlé infuze se mohou objevit anafylaktické/anafylaktoidní reakce včetně sípání. Reakce odezní, pokud je podávání ukončeno, obvykle během 20 minut až 2 hodin. Infuze s vankomycinem se musí podávat pomalu (viz body 4.2 a 4.4). Po intramuskulární injekci se může objevit nekróza.
Tinitus, možná předcházející nástupu hluchoty, musí být považován za indikaci k ukončení léčby. Ototoxicita byla primárně hlášena u pacientů, kterým byly podávány vysoké dávky nebo u pacientů, kteří souběžně dostávali léčbu jiným ototoxickým léčivým přípravkem, jako jsou aminoglykosidy, nebo u pacientů, kteří měli pre-existující pokles funkce ledvin nebo sluchu.
Pediatrická populace
Bezpečnostní profil je obecně konzistentní mezi dětmi a dospělými pacienty. U dětí byla popsána nefrotoxicita, obvykle ve spojení s jinými nefrotoxickými léčivy, jako např. aminoglykosidy.
Hlášení podezření na nežádoucí účinky
Hlášení podezření na nežádoucí účinky po registraci léčivého přípravku je důležité. Umožňuje to pokračovat ve sledování poměru přínosů a rizik léčivého přípravku. Žádáme zdravotnické pracovníky, aby hlásili podezření na nežádoucí účinky prostřednictvím webového formuláře sukl.gov.cz/nezadouciucinky
případně na adresu:
Státní ústav pro kontrolu léčiv Šrobárova 49/48
100 00 Praha 10
e-mail: farmakovigilance@sukl.gov.cz
Farmakologické vlastnosti - VANCOMYCIN KABI 500MG
Intravenózní podání: antiinfektiva pro systémovou aplikaci, glykopeptidové antibiotika; ATC kód: J01XA01
Perorální podání: Antidiaroika, střevní antiinfektiva, antibiotika; ATC kód: A07AA09
Mechanismus účinku
Vankomycin je tricyklické glykopeptidové antibiotikum, které inhibuje syntézu buněčné stěny u citlivých bakterií vysoce afinitní vazbou na D-alanyl-D-alaninové zakončení jednotky prekurzoru buněčné stěny. Léčivo je baktericidní pro dělící se mikroorganizmy. Navíc narušuje permeabilitu bakteriální buněčné membrány a syntézu RNA.
Farmakokinetický/farmakodynamický vztah (PK/PD)
Vankomycin vykazuje aktivitu nezávislou na dávce s plochou pod křivkou koncentrací (AUC) rozdělenou minimální inhibiční koncentrací (MIC) cílového organismu jako primární prediktivní ukazatel účinnosti. Na základě údajů in vitro, zvířecích a v omezené míře dostupných údajů u lidí byl stanoven poměr AUC/MIC s hodnotou 400 jako cílový PK/PD pro dosažení klinické účinnosti vankomycinu. Pro dosažení tohoto cíle tam, kde MIC je ≥ 1,0 mg/l, je požadováno dávkování v horním rozmezí a vysoké sérové koncentrace (15-20 mg/l) (viz bod 4.2).
Mechanismus rezistence
Získaná rezistence na glykopeptidy je nejčastější u enterokoků a je založená na získání různých „van“ genových komplexů, které modifikují cílový D-alanyl-D-alanin na D-alanyl-D-laktát nebo D-alanyl-D-serin, které vážou vankomycin slabě. V některých zemích je pozorován vzrůstající počet případů rezistence, zvláště u enterokoků; zvláště alarmující jsou multirezistentní kmeny Enterococcus faecium.
„Van“ geny byly vzácně nalezeny u bakterie Staphylococcus aureus, kde změny buněčné stěny mají za následek „střední” citlivost, která je nejčastěji heterogenní. Rovněž byly hlášeny meticilin-rezistentní kmeny stafylokoka (MRSA) se sníženou citlivostí na vankomycin. Snížená citlivost nebo rezistence na vankomycin u rodu Staphylococcus není dobře pochopena. Je vyžadováno několik genetických prvků a mnohočetné mutace.
Neexistuje zkřížená rezistence mezi vankomycinem a jinými třídami antibiotik. Objevuje se zkřížená rezistence s jinými glykopeptidovými antibiotiky, jako je teikoplanin. Sekundární rozvoj rezistence v průběhu léčby je vzácný.
Synergismus
Kombinace vankomycinu s aminoglykosidovým antibiotikem má synergický účinek proti mnoha kmenům Staphylococcus aureus, non-enterokokové skupině D-streptokoků, enterokokům a viridujícím streptokokům. Kombinace vankomycinu s cefalosporinem má synergický účinek proti některým oxacilin-rezistentním kmenům Staphylococcus epidermidis, a kombinace vankomycinu s rifampicinem má synergický účinek proti Staphylococcus epidermidis a částečně synergický účinek proti některým kmenům Staphylococcus aureus. Jelikož vankomycin v kombinaci s cefalosporinem může mít rovněž antagonistický účinek proti některým kmenům Staphylococcus epidermidis a v kombinaci s rifampicinem proti některým kmenům Staphylococcus aureus, je vhodné testování předchozího synergismu.
Mají být získány vzorky pro bakteriální kultury, aby bylo možno izolovat a identifikovat vyvolávající
organismy a stanovit jejich citlivost na vankomycin.
Hraniční hodnoty testů citlivosti
Vankomycin je aktivní vůči grampozitivním bakteriím jako stafylokokům, streptokokům, enterokokům, pneumokokům a klostridiím. Gramnegativní bakterie jsou rezistentní.
Prevalence získané rezistence pro vybrané druhy se může geograficky a v čase měnit a jsou žádoucí
lokální informace o vybraných druzích, zvláště při léčbě závažných infekcí. Pokud je to potřebné, má
být vyhledána rada specialisty, jestliže lokální prevalence rezistence je taková, že užitečnost léčiva alespoň u některých typů infekcí je sporná. Tato informace pouze poskytuje přibližné vodítko ke zhodnocení, zda jsou mikroorganismy citlivé na vankomycin.
Hraniční hodnoty minimální inhibiční koncentrace (MIC) stanovené Evropskou komisí pro testování antimikrobiální citlivosti (European Committee on Antimicrobial Susceptibility Testing - EUCAST) jsou následující:
| Citlivý | Rezistentní | |
| Staphylococcus aureus1 | ≤ 2 mg/l | > 2 mg/l |
| Koaguláza-negativní stafylokoky1 | ≤ 4 mg/l | > 4 mg/l |
| Enterococcus spp. | ≤ 4 mg/l | > 4 mg/l |
| Streptokoky skupiny A, B, C a G1 | ≤ 2 mg/l | > 2 mg/l |
| Streptococcus pneumoniae1 | ≤ 2 mg/l | > 2 mg/l |
| Grampozitivní anaerobní bakterie | ≤ 2 mg/l | > 2 mg/l |
| Viridující streptokoky1 | ≤ 2 mg/l | ≤ 2 mg/l |
| Clostridioides difficile2 | ≤ 2 mg/l | ≤ 2 mg/l |
| Corynebacterium spp. | ≤ 2 mg/l | ≤ 2 mg/l |
1Necitlivé izoláty jsou vzácné nebo dosud nebyly hlášeny. Výsledek testu identifikace a antimikrobiální citlivosti na každém takovém izolátu musí být potvrzen a izolát musí být zaslán do referenční laboratoře.
2 Hraniční hodnoty jsou založeny na epidemiologických mezních hodnotách (ECOFF) a vztahují se na perorální
léčbu infekcí bakterií C. difficile vankomycinem. Neexistují žádné přesvědčivé klinické údaje týkající se vztahu
mezi MIC a výsledky.
| Obvykle citlivé druhy |
| Grampozitivní druhyEnterococcus faecalis Staphylococcus aureusStaphylococcus aureus meticilin-rezistentníkoaguláza-negativní stafylokokyStreptococcus spp. Streptococcus pneumoniae Enterococcus spp.Staphylococcus spp.Anaerobní druhyClostridium spp. kromě Clostridium innocuum Eubacterium spp.Peptostreptococcus spp. |
| Druhy, u kterých může být problémem získaná rezistence |
| Enterococcus faecium |
| Přirozeně rezistentní druhy |
| Všechny gramnegativní bakterieGrampozitivní aerobní druhy Erysipelothrix rhusiopathiae Heterofermentative Lactobacillus Leuconostoc spp.Pediococcus spp.Anaerobní druhyClostridium innocuum |
| Rezistence na vankomycin se v rámci nemocnic liší, a proto je nezbytnékontaktovat lokální mikrobiologickou laboratoř pro získání relevantní lokální informace. |
Absorpce
Vankomycin je podáván intravenózně k léčbě systémových infekcí.
V případě pacientů s normální funkcí ledvin, intravenózní infuze opakovaných dávek 1g vankomycinu (15 mg/kg) během 60 min. navodí přibližné průměrné plazmatické koncentrace 50-60 mg/l, 20-25 mg/l a 5-10 mg/l, okamžitě po infuzi, 2 hodiny, resp. 11 hodin po dokončení infuze. Plazmatické hladiny dosažené po opakovaných dávkách jsou podobné hladinám dosaženým po jednorázové dávce.
Vankomycin obvykle není absorbován do krve po perorálním podání. Nicméně se může objevit absorpce po perorálním podání u pacientů s (pseudomembranózní) kolitidou. To může vést k akumulaci vankomycinu u pacientů se současně existující poruchou funkce ledvin.
Distribuce
Distribuční objem je přibližně 60 l/1,73 m2 tělesného povrchu. Při sérových koncentracích vankomycinu od 10 mg/l do 100 mg/l je vazba léčiva na plazmatické bílkoviny přibližně 30-55 %, měřeno ultrafiltrací. Vankomycin snadno prochází placentou a je distribuován do pupečníkové krve. U mozkových plen nepostižených zánětem vankomycin prochází přes hematoencefalickou bariéru jen v malé míře.
Biotransformace
Metabolismus léčiva je velmi malý. Po parenterálním podání je téměř kompletně vyloučeno jako mikrobiologicky aktivní látka (přibližně 75-90 % během 24 hodin) glomerulární filtrací ledvinami.
Eliminace
Eliminační poločas vankomycinu je 4-6 hodin u pacientů s normální funkcí ledvin a 2,2-3 hodiny u dětí. Plazmatická clearance je přibližně 0,058 l/kg/h a renální clearance přibližně 0,048 l/kg/h. V prvních 24 hodinách je přibližně 80 % podané dávky vankomycinu vyloučeno močí cestou glomerulární filtrace. Porucha funkce ledvin zpožďuje vylučování vankomycinu. U anefrických pacientů je průměrný poločas 7,5 dne. V těchto případech je indikováno adjuvantní monitorování plazmatických koncentrací vzhledem k ototoxicitě léčby vankomycinem.
Vylučování žlučí je nevýznamné (méně než 5 % dávky).
Ačkoliv vankomycin není účinně eliminován hemodialýzou nebo peritoneální dialýzou, bylo hlášeno zvýšení clearance vankomycinu při hemoperfuzi a hemofiltraci.
Po perorálním podání je nalezen v moči pouze zlomek podané dávky. Naproti tomu jsou vysoké
koncentrace vankomycinu nalézány ve stolici (>3100 mg/kg při dávkách 2 g/den).
Linerarita/nelinearita
Koncentrace vankomycinu obecně stoupají proporcionálně se rostoucí dávkou. Plazmatické koncentrace
během podávání opakovaných dávek jsou podobné jako po podání jednorázové dávky. Charakteristiky u zvláštních skupin
Porucha funkce ledvin
Vankomycin je primárně odstraňován glomerulární filtrací. U pacientů s poruchou funkce ledvin je terminální eliminační poločas vankomycinu prodloužen a celková tělesná clearance je snížena. Následně má být optimální dávka vypočítána v souladu s doporučeným dávkováním uvedeným v bodě 4.2 Dávkování a způsob podání.
Porucha funkce jater
Farmakokinetika vankomycinu není u pacientů s poruchou funkce jater ovlivněna.
Těhotné ženy
U těhotných žen mohou být potřebné významně vyšší dávky pro dosažení terapeutických sérových
koncentrací (viz bod 4.6).
Pacienti s nadváhou
U pacientů s nadváhou může být ovlivněna distribuce vankomycinu kvůli zvýšení distribučního objemu, renální clearance a možným změnám ve vazbě na plazmatické bílkoviny. U zdravých dospělých mužů byly v této subpopulaci nalezeny vyšší než očekávané sérové koncentrace vankomycinu (viz bod 4.2).
Pediatrická populace
Farmakokinetika vankomycinu ukázala širokou interindividuální variabilitu u předčasně a v termínu narozených novorozenců. Po intravenózním podání u novorozenců distribuční objem vankomycinu kolísá mezi 0,38 a 0,97 l/kg a je podobný hodnotám u dospělých, zatímco clearance kolísá mezi 0,63 a 1,4 ml/kg/min. Poločas kolísá mezi 3,5 a 10 hodinami a je delší než u dospělých, což odráží obvyklé nižší hodnoty clearance u novorozenců.
U kojenců a starších dětí distribuční objem kolísá mezi 0,26-1,05 l/kg, zatímco clearance kolísá mezi 0,33-1,87 ml/kg/min.
Farmaceutické údaje - VANCOMYCIN KABI 500MG
Roztok vankomycinu má nízké pH. To může způsobit chemickou nebo fyzikální nestabilitu po mísení s jinými látkami. Je třeba se vyvarovat mísení s alkalickými roztoky. Každý roztok k parenterálnímu podání je nutné před užitím vizuálně zkontrolovat na přítomnost sraženin a na změnu zbarvení.
Tento léčivý přípravek se nesmí mísit s jinými roztoky a nesmí se používat současně s jinými léčivými přípravky, s výjimkou těch, které jsou uvedené v bodě 6.6.
Prášek v originálním balení před otevřením:
2 roky
Rekonstituovaný koncentrát:
Pro intravenózní podání má být rekonstituovaný koncentrát se naředěn okamžitě po rekonstituci.
Pro perorální podání byla prokázána chemická a fyzikální stabilita naředěného přípravku po dobu 96 hodin při teplotě 2 °C –8 °C.
Naředěný přípravek:
Z mikrobiologického a fyzikálně-chemického hlediska má být přípravek použit okamžitě.
Prášek v originálním balení před otevřením:
Uchovávejte při teplotě do 25 °C.
Uchovávejte injekční lahvičku v krabičce, aby byl přípravek chráněn před světlem.
Rekonstituovaný koncentrát a naředěný přípravek:
Podmínky uchovávání tohoto léčivého přípravku po jeho rekonstituci a naředění jsou uvedeny v bodě 6.3.
Vancomycin Kabi 500 mg
10ml injekční lahvička z bezbarvého skla třídy I, uzavřená zátkou z halobutylové pryže typu I a šedým
hliníkovým/polypropylenovým odtrhovacím uzávěrem.
Velikost balení: 1 injekční lahvička, 10 injekčních lahviček
Vancomycin Kabi 1000 mg
20ml injekční lahvička z bezbarvého skla třídy I, uzavřená zátkou z halobutylové pryže typu I a zeleným hliníkovým/polypropylenovým odtrhovacím uzávěrem.
Velikost balení: 1 injekční lahvička, 10 injekčních lahviček Na trhu nemusí být všechny velikosti balení.
Přípravek musí být rekonstituován a vzniklý koncentrát musí být poté před použitím naředěn. Příprava rekonstituovaného koncentrátu:
Obsah jedné injekční lahvičky s 500 mg vankomycinu se naředí v 10 ml sterilní vody pro injekci.
Obsah jedné injekční lahvičky s 1000 mg vankomycinu se naředí v 20 ml sterilní vody pro injekci.
Vzhled rekonstituovaného koncentrátu:
Čirý, bezbarvý roztok bez přítomnosti viditelných částic.
Jeden ml rekonstituovaného roztoku obsahuje 50 mg vankomycinu.
Podmínky uchovávání rekonstituovaného léčivého přípravku viz bod 6.3.
Intravenózní podání
Příprava konečného naředěného infuzního roztoku:
Rekonstituované roztoky obsahující 50 mg/ml se dále naředí okamžitě po rekonstituci.
Vhodná rozpouštědla jsou:
0,9% roztok chloridu sodného, 5% roztok glukózy nebo 5% roztok glukózy a 0,9% roztok chloridu sodného nebo Ringer-acetát.
Před podáním musí být rekonstituovaný a naředěný roztok vizuálně zkontrolován na velikost částic a zbarvení. Pouze čirý a bezbarvý roztok bez viditelných částic může být použit.
Intermitentní infuze:
Rekonstituovaný roztok obsahující 500 mg vankomycinu (50 mg/ml) se musí dále naředit s minimálně 100 ml rozpouštědla.
Rekonstituovaný roztok obsahující 1000 mg vankomycinu (50 mg/ml) se musí dále naředit minimálně 200 ml rozpouštědla.
Koncentrace vankomycinu v infuzním roztoku nesmí přesahovat 5 mg/ml.
Potřebná dávka se podává pomalu intravenózní infuzí rychlostí nejvýše 10 mg/min, po dobu minimálně
60 minut nebo i déle.
Podmínky uchovávání tohoto léčivého přípravku po jeho naředění jsou uvedeny v bodě 6.3.
Perorální podání
Lze použít obsah injekčních lahviček určený k parenterálnímu podání. 2,5 ml rekonstituovaného koncentrátu obsahuje 125 mg vankomycinu a musí být naředěn 5 ml vody, tj. 1 díl objemu rekonstituovaného koncentrátu má být naředěn 2 díly objemu vody. Naředěný roztok má být pacientovi podán k pití nebo nazogastrickou sondou.
Do roztoku lze těsně před podáním přidat běžné ochucovací sirupy ke zlepšení chuti roztoku.
Likvidace
Injekční lahvičky jsou určené pouze na jednorázové použití. Nepoužitý přípravek musí být zlikvidován. Všechen nepoužitý roztok nebo odpadní materiál musí být zlikvidovány v souladu s místními požadavky.